Dagmar Čaplyginová

Alena Musilová / malba / Jizera
Anna Votrubová / sochy
Soňa Janošcová / malba / Krajina
Naďa Friedlová / Frotáže >

>
Alena
> Jsem řeka,
jsem živel, jsem proudění i líná voda.
Jsem Ofélie, unáším proud sebou.
Jsem vodní květina, past, co tě objímá.
Jsem ryba, mlčím, křičím, pluji, ležím, něco bych snědla,
ale nechci ztěžknout jen pro rozmary prutu.
Lámání světel,
kam vítr, tam se čeřím, déšť naplňuje mé srdce.
Raduju se a běžím o to rychleji.
Někdy se ráda jen tak vleču. Mám čas, pozoruji, barvy mých proudů, tišin,
pomalý pohyb břehů.
Jsem krásná, nebráním se tomu, zhlížím se sama v sobě až do dna.
Nebe přihlíží, říkáme si ledacos..,
Jsem zrádná, neuchopitelná, náladová, žádná stálost, klid a lpění,
měním se v okamžiku, to tajemství nás spojuje.
Vím, že obdivuje můj ladný pohyb, sleduje tok mých myšlenek,
ví, jak umím vonět, jak dovedu začpět rybím potem až má chuť
spláchnout ten zápach.
Ví, že se ve světě neztratím.
Ale až budu chtít, až to přijde, až se rozprostřu do kraje, až se zavlním,
až budu chtít, budu se milovat se zemí,
mé tělo mimo břehy,
mé tělo mezi světy,
barvy mých vod vpité do mne... >

Anna

> Já, já
miluji tvory.
Tvorové tě taky mají docela, taky tě snesou.
Aspoň myslím.
Myslíš nebo víš ?
Nechci jen zpodobňovat, kopírovat přírodu.
Všimli jsme si.
Chci vás, promiňte, vytvořit, úplně, úplně jiné,nové, čerstvé, moje.
Z jiné hmoty než si dovedete představit.
Čerstvé, moje, jiné hmoty – jak tomu máme rozumět?
Právě jste se mi vylíhli z hlíny, jste části mě samé, mé hlavy, mých představ, mých rukou,
ale nemusíte se mi podobat.
Ještě to tak!
Stačí, když se se mnou ztotožníte.
Necháme to projít našimi svéhlavami, našimi představami a konkrétními výčnělky..uvidíme
Mohli byste aspoň ctít pojmy jako tvar, objem, místo, prostor,
chásko patinovaná.
Budeme se cítit líp ?
Kdybyste jen tušili, kolik jste mě stáli.. úsilí..
Ale pro to jsi přece na světě, nebo ne ?
Ano,mí tvorové mi rozumějí.

>

Soňa

> Jsem krajinou. Pohleď, obývám ji a ona obývá mne.
Rozumím si s jejími náznaky, s jejím nevysloveným, s jejím zjevovaným..
Jen jejím, jen mým.
Procházím jí a ona prochází mnou, touláme se mezi horizonty,
koupeme se v jedné řece, vyměňujeme si těla.
Nejsem jediná, kdo to ví. Jsem jediná, kdo jde s barvou ven,
opojena jejími obrazy světa, barvou její pleti, jejími vůněmi.
Dívám se na ni a ona se dívá na mne.Volá.
Halí se do atmosféry a vyčkává.
Co s tím udělám, co s ní udělám, jak si s ní poradím, čeho si všimnu,
jak ji uchopím, jak a kde se jí dotknu.
Jsem zem, voda nebo nebe ? Je světlo mým stvořitelem?
Je hora mým znamením ? Je mou krví hlína ? Voní má srst peřím ?
Marnivá, líbí se jí, jak se neúnavně zabývám jejími podobami..ve mně.
Vtom vítr projel kolem na horském kole a zpochybnil trochu její květomluvu.
Ona se zlobí , já se směju..
Jak se proměnila a jak voní, podmanivá..
Je tma a moje milá, jako každou noc, zase zmizela.
Vracím se do sebe a dívám se na ni, už od narození.
Jsme jedna v druhé, napořád.
>

Naďa
>
„Potřeba označuje to, co už je přítomné. Touha se stává
smyslem pro to, co ještě není, z lásky k tomu, co ještě není..“

Hledám proměny téhož, to mě láká.
Odkrýt tušenou krásu, jinou dimenzi již objeveného.
Dva objekty – pár, párování, vztahy mezi nimi, ovlivňování,
zachování individuality v páru, tření i třenice, nové okolnosti.
Jiný pohled, jiný úhel, skřípot, otisk..
Jiné světlo, jiná měkkost prolínání.
Stopy po mém zásahu směřují k nové skladbě plochy.
Frotáž
Přinutí mě kleknout na kolena a ještě se při tom cítit dobře.
A před tím uklidit, udělat jí místo.
Ví, co pro mne skrývá, co nabízí..
Objevit, vyjevit, jako dítě, když poprvé odkrývá otisk mince,
první malé kouzlo.
Vždycky znovu budu žasnout, pátrat po skrytých znameních,
hledat dosah a jemné nuance mého doteku
v mých důvěrných územích.
Zkoumám sebe, znovu.
Skrze pohyb a tlak ruky na ploše jí propůjčím teplo a zabarvení
mého soustředění, chtění, mé touhy.
Z lásky k tomu, co ještě není..

>

zpět | nahoru | intro